Černé zlato

Arabský poloostrov od starohor dodnes

Na otázku, kterou jsme si v úvodu položili, nelze odpovědět bez stručného rozboru geologické historie Arabského poloostrova. Výskyt ložisek ropy a zemního plynu je totiž naprosto závis1ý na utváření vhodných geologických podmínek.
Arabský poloostrov s přilehlými moři je názornou učebnicí geologie, a to i v případě, kdybychom se o ropu nestarali. Přesekneme-li ho řezem ve směru jihozápad - severovýchod, tedy od Rudého moře k Perskému zálivu, najdeme na něm několik typických geologických jednotek. Na jihozápadě, u Rudého moře, jde o arabský štít, někdy též nazývaný štít arabsko-nubijský. 

Štíty jsou nejstaršími a nejstabilnějšími povrchovými částmi zemské kůry. Arabský štít se skládá hlavně z granitů a krystalických břidlic. Pokračujme však severovýchodnim směrem. Jak ukazuje geologická mapa, staré krystalické horniny se začínají nořit pod mladší sedimenty, napřed prvohorní, pak druhohorní a nakonec i třetihorní, které na severovýchodě zcela převládnou. Severovýchodnim směrem sedimentů přibývá, což znamená, že krystalinický podklad štítu zde již tak stabilní nebyl. Aby vznikly mnohakilometrové pokryvy sedimentů, musel podklad stále rovnoměrně klesal. Nejde tedy již o štít, nýbrž o arabskou platformu. Vrstva sedimentů v těchto místech má mocnost zhruba 8 km, z t0ho 2 km připadají na prvohorní, téměř 5 km na druhohorní a 1 km na třetihorní usazeniny. Pořád se přitom jedná o oblast stabilní, neboť sedimenty nejsou nijak zvlášť tektonicky porušeny, ani zvrásněny, ani rozlámány. Dále na severovýchodě, u Perského zálivu a pod jeho dnem, sedimentů ještě přibude, jejich mocnost vzroste až na 12 km. Tady se už objevují poruchy - vrásy i zlomy, široké synklinály a antiklinály. 

Zde již geologická situace stabilní nebyla, tudíž nemůže jít o platformu. Jak tuto oblast nazývat? Protáhněme si osu Perského zálivu na severozápad a dostaneme se do povodí dvou slavných řek, Eufratu a Tigridu, starověkého území "mezi dvěma řekami", čili Mezopotámie. Od tohoto názvu odvodíme i hledaný geologický termín a oblast nazveme mezopotámskou geosynklinálou. Geosynklinály jsou užší pásy na zemském povrchu, kde rychle klesal podklad, a proto se v nich nakupily velké mocnosti sedimentů. Jak jsme již řekli, pod Perským zálivem je jich na 12 km, jde tedy o typickou geosynklinálu. Když budeme postupovat ještě dále na severovýchod, zjistime, že situace se rychle změní. Dostáváme se do pohoří Zagros, jež pokračuje na Arabském poloostrově horstvy v Ománu. Toto je již typická orogenní zóna, ve které horotvorné pohyby přesunuly ze severovýchodu (od Iránu) obrovitý příkrov a vytrhaly ze zemského pláště horniny pro ostatní Arabský poloostrov zcela netypické, např. serpentinity (hadce) a eklogity. Tady se již nacházíme na rozhraní dvou zemských desek. 

Zopakujme si teď sled velkých geologických jednotek ve směru od Rudého moře až po Perský záliv: arabsko-núbijský štít, Arabská platforma, mezopotámská geosynklinála a zagrosko-ománský orogén. Popisem těchto celků jsme naznačili, kde se může hromadit ropa a plyn. V krystalinických horninách štítu rozhodně ne, neboť chybí sedimenty. V orogenní zóně budeme ropu rovněž hledal marně, horniny jsou natolik porušeny, že všechna ropa unikne. Zbývají tedy jen dvě jednotky, platforma a geosynklinála, obě pro akumulaci ropy a plynu velmi vhodné. Mocnost
sedimentů je mnohakilometrová a jejich vrstvy nejsou porušeny tak, aby ropa mohla uniknout. O splnění dalších podmínek si řekneme později. Pohled na mapu ukáže, že ložiska ropy jsou skutečně nahromaděna v severovýchodní části Arabského poloostrova, tedy na platformě a v geosynklinálé.

Učebnice deskové tektoniky 

V 60. letech se objevila nová teorie tzv. deskové tektoniky, která byla později ověřena, a s jejíž pomocí vysvětlujeme mechanismus důležitých geologických pochodů. Teorie říká, že zemská kůra je společně s částí podložního zemského pláště rozdělena na různě velké desky, které kloužou po plastičtější vrstvě, vzájemně se oddalují, pohybují se podél sebe a také se srážejí. Jednou z těchto desek je i deska arabská. Na jihozápadě sousedí s Rudým mořem, na severovýchodě s Iránskou deskou, na jihovýchodě s Adenským zálivem a na severozápadě s deskou maloasijskou. Arabská deska se začala oddělovat od africké desky poměrně nedávno. Před 30 miliony let byla část zemské kůry oslabena, praskla a vznikla riftová zóna Rudého moře. Do starých hornin štítu pronikaly bazalty, stěny prolomu se rozestupovaly, jizvu zalilo moře a na jeho dně se začala tvořit kůra oceánského typu. Dnešní Rudé moře, zárodek příštího oceánu, je vzhledem ke své šířce neuvěřitelně hluboké až 2600 m. Neustávající sopečná činnost pode dnem způsobila, že se v jeho nejhlubších kotlinách formovala jezera horkých a slaných vod, z nichž se vysrážely rudy manganu, železa, kobaltu, ale i mědi a niklu. Během posledních tří milionů se břehy Rudého moře od sebe vzdalují průměrnou rychlostí 15 mm za rok. Rozšiřování Rudého moře značí, že Arabský poloostrov je tlačen severovýchodním směrem, přičemž se trochu natáčí proti směru hodinových ručiček. Arabská deska naráží na překážku, íránskou desku, čímž se deformují a zdvíhají sedimenty, které leží mezi nimi. 

To je příčinou vzniku mohutného pohoří Zagros, a zároveň i přesmyků v jeho jihovýchodnim pokračováni, jejich stopy najdeme v Ománu. Tlak arabské desky způsobil i mírné zvrásnění sedimentů na arabské platformě a v mezopotámské geosynklinále, což bylo jednou z podmínek vzniku obřích ropných ložisek. Třetihorní tektonické pochody, diky kterým vzniklo Rudé moře i blízký Východoafrický prolom, ovlivnily i stabilní arabský štít. Jihovýchodní partie štítu byly vyzdviženy do velehorských výšek a na jeho povrch se vylily čedičové lávy. Výsledkem rozpadu lávových příkrovů byla jednak neprostupná kamenitá poušť. Zasahující do sousedního Jordánska. ale í pitoreskní krajina se svědeckýmí čedičovýmí horami, známá třeba z okolí Mekky. Možná i nejslavnější kámen na světě. uložený ve svatyni Kaaba a posvátný pro všechny muslimy. je třetihornim čedičem. Podle jiných názorů však může jít o meteorit. 

Odkud se vzala ropa na Arabském poloostrově?

Na počátku našeho výkladu musíme upozornit na některé termninologické problémy. Řekneme-li ropa, máme na mysli čistě přírodní produkt, zatímco nafta je již výsledek jeho zpracováni. Také zemní plyn je přírodním produktem, který se obvykle vyskytuje společně s ropou, někdy ale i samostatně. V jiných jazycích si
většinou starosti s názvoslovím nedělají a míchají všechl1o dohromady (např. anglický oil a pelroleum, ruská něfť a podobně). Proto i my snad nemusíme být tak přísní. Ostatně geologům, specialistům na ropu, se říká naftoví, nikoli ropní geologové. Naopak Svěrákem vymyšlené rozkošné filmové zvířátko by se správně mělo jmenoval Nafťák a ne Ropák.
Geologové i politici jsou však dost přísní, co se týče označování ropných oblasti. Řekneme-li ropná provincie, znamená to velký region, v našem případě celou jihozápadní Asie (Blízký východ). Napíšeme-li ropná oblast, určujeme místo přesněji. Ropnou oblasti je již zmíněná arabská platforma, nebo předpolí Ománského pohoří. Nejčastěji se ovšem píše o ropném ložisku. To už znamená těžitelný výskyt ropy v jednotné struktuře, která však může mít v průměru i desítky kilometrů. Příkladem je největší ropné ložisko na světě - Ghavrán v Saúdské Arábii, nebo druhé největší - Burghán v Kuvajtu. Totéž platí pro zemní plyn.

Ohromující čísla o zásobách ropy a zemního plynu na Arabském poloostrově mohou znamenat zásoby předpokládané, zásoby ověřené nebo zásoby těžitelné. Pokud není blíže uvedeno, jedná se o zásoby ověřené. Ověřit zásoby znamená provrtání ložiska, karotážní práce, výpočet objemu ropného kolektoru a všech vlastností kolektorské horniny, hlavně pórovitosti a propustnosti. Spočítat těžitelné zásoby je ještě těžší, protože nikdy se nepodaří dostat všechnu ropu z ložiska na povrch.
Vypočítat zásoby ropy na Arabském poloostrově znamená sečíst zásoby Saudské Arábie, SAE, Kuvajtu, Kataru, Bahrajnu, Ománu a Jemenu. Správně bychom měli připočíst i dvě jihoirácká ložiska Rumajla a Zubejr, která zasahují do Kuvajtu a byla jedním z předmětů sporu před iráckou okupací Kuvajtu. Světové ekonomické statistiky uvádějí Blízký východ jako celek a rozumí tím Arabský poloostrov, včetně Iráku, Sinajského poloostrova a relativně nepatrných zásob v Sýrii. Údaje na konci roku 1998 vyčíslují ověřené zásoby ropy na Arabském poloostrově na 61900 miliónů tun. Na prvním místě je Saudská Arábie s více než polovinou tohoto množství. Za ní následují Kuvajt, SAE, Omán, Katar a Bahrajn. Vzhledem k tomu, že světové ověřené zásoby se odhadují na 134500 miliónů tun, na Arabském poloostrově se nachází asi 46% světových zásob ropy. Samotná Saudská Arábie pak vlastní 26% světových zásob.
Vtěžbě se situace mění rok od roku, neboť jde o záležitost politickou. Státy Arabského poloostrova jsou členy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu), jež těžbu reguluje, aby byla cena ropy zachována. Ve znamení obrovských výkyvů proběhl např. rok 1990 i léta následná, kdy byl silně poškozen kuvajtský ropný průmysl. V období 1995 až 1996 se situace již vyrovnala. V posledních letech byla v těžbě ropy daleko v předu Saudská Arábie, následovaná SAE, Kuvajtem a Ománem.
Trochu jiná je situace se zemním plynem. Ověřené zásoby na Arabském poloostrově činí 25200 miliónů m3, což představuje asi 17% světových zásob. Pořadí těžby je stejné jako u ropy, Saudská Arábie má však před SAE jen nepatrný náskok.
Ložiska ropy a zemního plynu jsou rozmístěna značně nerovnoměrně, a to nejen po celém světě, ale i na samotném Arabském poloostrově. Vyskytují se vlastně jen v nízkém pásu kolem Perského zálivu, tedy v oblasti, která geologicky patří do okraje arabské platformy, a hlavně do mezopotámské geosynklinály. Čtyři ropná ložiska Arabského poloostrova patří mezi deset největších světových ložisek. Saudská Arábie se může pyšnit dvěma primáty. Vlastní největší světové ložisko Ghavár, se zásobami 15000 miliónů tun ropy. Krom toho má také největší podmořské ropné ložisko Safánia-Chafádží v Perském zálivu. Dalšími obřími sudskoarabskými ložisky jsou Dammám a Churajs. V blízkém Kuvajtu leží druhé největší světové ložisko Burghán, které výmluvně dokládá, jaké neuvěřitelné bohatství příroda nadělila tomuto státečku. Ropa se nalézá poměrné blízko pod povrchem, mezi 500 a 1500 metry. Navíc je pod silným tlakem, takže se nemusí čerpat a sama vytéká na povrch.

Mezi největší světová ložiska patří i Murbán ve SAE, Duchán v Kataru a Fahúd v Ománu. Ománská a malá jemenská ložiska jsou svou geologickou pozicí výjimkou, neboť leží v předpolí ománského orogénu, respektive v oblasti Adenského zálivu. Ropa se tu těží ze starších hornin. 
Historie objevů ropných ložisek na Arabském poloostrově je poměrně krátká. Daleko dříve byla známa ložiska v Iráku a v Iránu. V Iráku dokonce již v roce 1902, v Iránu o 6 let později. V roce 1927 začala těžba v iráckém Kirkútu, v letech 1929 a 1938 byla objevena velká iránská ložiska v Zagrosu. Podobnost geologické stavby obrátila pozornost těžařských společností i na Arabský poloostrov, kde bylo první ložisko - a hned jedno z největších, kuvajtský Burghán - objeveno v roce 1939. O několik měsíců později následoval saúdskoarabský Dammán. Válka prospekci přerušila, avšak v roce 1945 byl objeven největší Ghavár. Následovala lavina dalších objevů,průzkumy se z pevniny přesunuly i na moře do Perského zálivu. Další krok v objevech a ověřování nových ložisek přišel v 70. letech, kdy se zjištěné zásoby ropy i zemního plynu na Arabském poloostrově zdvojnásobily. V letech  1983 - 1986 nastala další etapa výzkumů, a to pod vlivem neutěšených předpovědí o rychle klesajících zásobách a možnostech jejich brzkého vyčerpání. Na známých ložiskách se vrtalo hlouběji a byly objeveny zásoby ve starších kolektorech, nezřídka i čtyři až pět kilometrů pod povrchem. Zvýšení zásob téměř o 20% přinesly také další průzkumy v nadějných oblastech. Na solidní předpověď toho, jak dlouho vydrží ropné a plynové zásoby Arabského poloostrova, si dnes těžko někdo troufne. Nestačí totiž dělit ověřené zásoby roční spotřebou (to bychom došli ke 30 až 40 letům), ale musíme vzít v úvahu, že ověřené zásoby stále porostou. Kromě toho se ropa mnohde nahrazuje dříve podceňovaným zemním plynem, do jehož zpracování jsou investovány obrovské prostředky.
Naznačili jsme, že na Arabském poloostrově, a zejména podél Perského zálivu, došlo k neuvěřitelné shodě všech podmínek příznivých pro vznik a akumulaci ropy a plynu. Podívejme se teď trošku na ně podrobněji.
Na arabské platformě i v mezopotámské geosynklinále leží 12 km sedimentů, které se ukládaly pravidelně a bez větších přestávek. Hluboko pod povrchem jsou velké objemy tzv. ropomatečných hornin (v tomto případě spodnokřídových jurských i starších jílovců, slínovců a vápenců) bohatých organickou hmotou, která byla ideálním polotovarem pro tvorbu ropy a plynu. Ropomatečné mořské sedimenty se usazovaly rychlostí 5-10 cm za 1000 let, což umožňovalo uchování organických látek, neboť ty nemohly zoxidovat. Současně tu byly přítomny vhodné kolektory (tzv. nádržní horniny - zde křídové a třetihorní pískovce a vápence, značně pórovité a propustné), do nichž mohla ropa z podloží migrovat a udržet se v nich. Odtud ji lze více méně snadno získat. Krom toho v oblasti arabské platformy a mezopotámské geosynklinály existovaly tzv. ropné pasti, především složité antiklinály, ve kterých se nacházejí obrovská ropná ložiska. A konečně byly přítomny všechny druhy izolátorů (nepropustných jílovců, slínovců, solí, i sádrovců s anhydrity), jež ropu a plyn v pastích neprodyšně uzavřely, takže nemohly nikam uniknout.

Jak vidíme, hlavní předpoklady pro vznik ložisek ropy a zemního plynu byly perfektně splněny. Proto je na Arabském poloostrově a zvlášť kolem Perského zálivu, tak obrovské ropné bohatství. Vyjmenovali jsme ovšem jen podmínky geologické, ekonomové a politici by uvedli podmínky jiného druhu. V posledních desetiletích byla ropa mnohokrát příčinou mezinárodních třenic, vydírání, a dokonce válek. Poslední z nich se odehrála právě na Arabském poloostrově, v blízkosti největších ropných ložisek. Byla to válka o Kuvajt, která začala iráckou agresí v srpnu roku 1990 a skončila porážkou útočníka v únoru 1991.

Ropa a válka v Perském zálivu

Následky války byly pro Kuvajt otřesné, neboť bylo postiženo 10000 km2 jeho území, tedy více než polovina. Do toho nepočítáme území sousední Saúdské Arábie, které škodám rovněž neuniklo. Kuvajt mohl obnovit těžbu a plynu a velkými obtížemi teprve v roce 1995. Vždyť Iráčané zapálili na 700 ropných vrtů a studní, přičemž shořelo milión tun ropy a zemního plynu. Další milión tun unikl z poškozeného potrubí a proražených nádrží do pouště a do Perského zálivu. Při sanacích pomohl člověk i příroda, ale mnohé následky jsou patrné dodnes. Ohně byly naštěstí uhašeny do několika měsíců, daleko dříve, než se předpokládalo. Obavy z toho, že by kouř z ohňů mohl ovlivnit podnebí jihozápadní Asie byly naštěstí přehnané. Bohužel nepřehnané byly obavy z ropy rozlité na poušti. Vytvořilo se 249 ropných jezer a celkové ploše 300 km2. Ropa se hromadila ve sníženinách a díky silnému větru putovala z místa na místo. Pro životní prostředí pouště to má katastrofální následky. Těkavé uhlovodíky unikly, a tak se v pórech pouštních písků hromadil asfalt. Trochu pomohlo přehánění ropy do míst s nepropustným podložím, a pak její odčerpání, ale  přesto je dnes asfaltem znečištěno 100 km2 kuvajtského povrchu. 
Podobná katastrofální situace byla s ropou, která unikla do moře. O část se sice postaraly "ropožravé" bakterie, ale část se usadila v sedimentech kolem pobřeží. Ty jsou dnes znečištěny asfaltovými látkami.
Příklad války o Kuvajt dokazuje, jak křehké mohou být vztahy mezi zeměmi bohatými ropou a jak více či méně očekávané konflikty postaví na hlavu všechny předpovědi, odhady a výpočty.